Divoká fauna parku

BABOČKA ADMIRÁL

Babočka admirál (Vanessa atalanta Linné, 1758, anglicky red admiral) je jeden z největších denních motýlů Českaz čeledi babočkovitých. Je rozšířena v téměř celé Evropě, severní Americe, Asii a severní Africe. Vyskytuje se převážně v teplejších oblastech, ale v létě migruje i dále na sever. 

BABOČKA KOPŘIVOVÁ

Babočka kopřivová (Aglais urticae (Linné, 1758), synonymum: Papilio urticae Linné, 1758, Nymphalis urticae (Linné, 1758), ve starší české literatuře babočka žahavková) je druh motýla z rodu baboček, patřících do čeledi babočkovitých (Nymphalidae). Svoje druhové jméno dostal podle živné rostliny housenek - kopřivy dvoudomé (Urtica dioica).

BABOČKA OSIKOVÁ

Babočka osiková (Nymphalis antiopa, tzv. "Černopláštník") je denní motýl z čeledi babočkovitých s délkou předního křídla až 4 cm. Obývá mírnou zónu Evropy, Asie a Severní Ameriky. Jejím domovem jsou listnaté lesy, světliny a lesní cesty, ve kterých samci zakládají svá teritoria; zalétá i do sadů a zahrad.

BABOČKA PAVÍ OKO

Babočka paví oko (Inachis io, Linné 1758) je druh denního motýla z rodu baboček, patřících do čeledi babočkovitých (Nymphalidae). Svoje druhové jméno dostal podle výrazně zbarvených skvrn, které
se nacházejí na jeho křídlech.
V současnosti není babočka paví oko na území Česka řazena mezi ohrožené druhy a je po celém území státu hojně rozšířena. Řadí se mezi nejznámější a nejhojnější motýly na území státu.

BABOČKA SÍŤKOVANÁ

Babočka síťkovaná (Araschnia levana, Linné 1758) je denní motýl z čeledi babočkovitých, nejmenší babočka v ČR. Velmi zajímavá je zvláště kvůli nápadným sezónním proměnám (sezónní dimorfismus), takže v dřívějších dobách byla každá forma považována za jiný druh! Babočka síťkovaná je rozšířená po celém území Eurasie. V minulosti byla v některých obdobích velmi vzácná, dnes je to běžný denní motýl, vyskytující se od nížin až po hory.

BĚLÁSEK ŘEŘICHOVÝ

Bělásek řeřichový (Anthocharis cardamines) je jediný druh motýla rodu Anthocharis, který žije v České republice. V čeledi běláskovitých náleží do podčeledě bělásků (Pierinae). Protože se housenky živí na planě rostoucích rostlinách které bývají považované za plevelné, nejsou bělásci řeřichoví považování za škůdce. Mezi nejčastější spásané patří druhy z čeledě brukvovitých česnáček lékařský a řeřišnice luční. 

BRHLÍK LESNÍ

Brhlík lesní (Sitta europaea) je malý druh pěvce z čeledi brhlíkovitých (Sittidae). Brhlík lesní je velký přibližně jako vrabec, dorůstá délky 13-14,5 cm, v rozpětí křídel měří
23-27 cm a váží kolem 23 g. Jedná se o teritoriální druh, který se každoročně vrací na stejná hnízdiště. Dobře šplhá po stromech, jako jediný evropský pěvec i hlavou dolů. Létá rychle a obratně v plochých vlnkách. 

ČERVENKA OBECNÁ

Červenka obecná (Erithacus rubecula) je malý pták z čeledi lejskovitých. V České republice pravidelně hnízdí, protahuje; někdy zimuje (1000-2000 jedinců). Žije na celém území od nížin po horní hranici lesa v horách.  V ČR patří mezi 15 nejběžnějších ptáků. 
Červenku obecnou vyhlásila Česká společnost ornitologická ptákem roku 2016.

CHROBÁK LESNÍ

Chrobák lesní (Anoplotrupes stercorosus) je brouk z čeledi chrobákovitých. Je dlouhý 12-20 milimetrů, modročerné kovové barvy. Štít hladký, krovky podélně rýhované. Rozšířen po celé Evropě. Živí se výkaly, hnijícími houbami, připadně hnijícími mršinami. Samička klade zjara vajíčka do podzemních chodbiček, které zaplní trusem určeným k výživě larev. Larvální vývoj trvá celý rok. Larvy se zjara zakuklí. Nová generace se líhne v červnu.

ČOLEK HORSKÝ

Čolek horský (Ichthyosaura alpestris) je středně velký ocasatý obojživelník. Podobně jako u jiných čolků je poměrně velký vzhledový rozdíl mezi vodní (období rozmnožování) a suchozemskou formou. U čolka horského je popsáno mnoho poddruhů. Jak jméno napovídá, žije hlavně
v horách a podhůří, ale vyskytuje se i v nížině. Dává přednost biotopům v blízkosti vod, jako například údolí potoků či listnaté lesy. Rozmnožuje se hlavně
v lesních tůních, klidných úsecích potoků nebo v horských jezerech. Čolek horský patří k silně ohroženým druhům.

JEŠTĚRKA ŽIVORODÁ

Ještěrka živorodá (Zootoca vivipara, starším názvem Lacerta vivipara) je široce rozšířený eurasijský plaz a vůbec nejhojnější druh ještěrky v Česku. V České republice je zvláště chráněna jako silně ohrožený druh, je tedy mimo jiné zakázán i její odchyt, chov
v zajetí a prodej. Chráněna jsou
i její vývojová stádia a sídla.

KACHNA DIVOKÁ

Kachna divoká (Anas platyrhynchos), zvaná také březňačka, je pták z čeledi kachnovitých. Patří mezi ekologicky nejúspěšnější druhy ptáků, který
se byl schopen naprosto přizpůsobit rychle se měnícím životním podmínkám. Je největší plovavou kachnou žijící v Česku.
Z kachny divoké byla později vyšlechtěna kachna domácí (Anas platyrhynchos f. domestica). 

KNĚŽICE PÁSOVANÁ

Kněžice pásovaná (Graphosoma lineatum), občas uváděna také pod názvem kněžice páskovaná, je hojná, kosmopolitně rozšířená ploštice žijící na loukách, lesních pasekách, okrajích lesů a na zahradách s porostem miříkovitýchrostlin. Na území České republiky její početnost výrazně kolísá. 

KONIPAS BÍLÝ

Lidově třasořitka, je malý druh zpěvného ptáka z čeledi konipasovitých (Motacillidae) velikosti štíhlého vrabce s dlouhým úzkým ocasem, kterým neustále pohupuje nahoru a dolů. V Česku hnízdí na celém území. V posledních desetiletích u nás dochází k poklesu jeho stavů. Živí se hlavně drobným hmyzem a v zimě bobulemi. Potravu sbírá při chůzi i v letu nejčastěji u vody.

KULOŠTÍTNÍK BERANÍ

Brouci z čeledi tesaříkovitých jsou velcí 0,65 - 1,4 cm. Vyskytuje se od května do srpna v listnatých lesích, v parcích a zahradách v nížinách a v pahorkatinách. Brouci dobře létají, sedají na dříví i na květy keřů a bylin. Mezi hostitelské rostliny patří celá řada listnatých stromů a keřů (dub, buk, habr, jeřáb, jasan, javor, jilm, třešeň...). Vývoj larvy probíhá v neodkorněných, odumřelých suchých kmenech. Nejprve žije pod kůrou, její žír pokračuje ve dřevě, v němž se zakuklí. Vývoj trvá pouhý rok, ale může se protáhnout na 3 roky.

KUNA LESNÍ

Kuna lesní je štíhlá, v porovnání s většinou lasicovitých dlouhonohá šelma s dlouhým huňatým ocasem a světle hnědě, čokoládově až černě zbarvenou srstí. Od jiných lasicovitých ji můžeme rozeznat podle celkem velkých ušních boltců. Na rozdíl od jediné příbuzné vyskytující se na území ČR kuny skalní má na hrdle nažloutle bíle až žlutě zbarvenou skvrnu, nedosahující až na přední končetiny. Kuna lesní je na území České republiky hojně rozšířeným druhem vyskytujícím se až do nadmořské výšky kolem 1 600 m. Dlouhá léta podléhala tvrdému pronásledování a lovu kvůli její vysoce žádané kožešině, která je nejcennější v porovnání s jinými šelmami žijícími na území ČR. Díky přísným ochranářským opatřením je však její početnost dnes znovu pod kontrolou a dle Červeného seznamu IUCN se jedná o málo dotčený druh. V Česku je celoročně chráněná s výjimkou období od 1. listopadu do konce února.

LIŠKA OBECNÁ

Liška je nejrozšířenější středně velká šelma České republiky a vlastně i celé severní polokoule. Je lovena pro kožešinu, případně jako sport (obzvláště ve Velké Británii a jí kulturně ovlivněných zemích), na kožešinu se i chová. Liška je relativně štíhlá psovitá šelma s poměrně dlouhýma špičatýma ušima a dlouhým huňatým ocasem. Stavbou těla a lebky se liška jen málo liší od slabšího psa. Liška se dokáže pohybovat rychlostí 40 km/h, tedy asi jako pes. Svůj revír v okruhu 6-8 km si vyznačuje vizitkami, což je trus poznamenaný pachem žláz. Liška je relativně nenáročný všežravec. Složení potravy je tak silně závislé na místních podmínkách. Lišky mohou trpět svrabem, vzteklinou a tasemnicí liščí. Svrab a vzteklinu mohou přenést i na hospodářská zvířata a domácí mazlíčky. Vzhledem k nebezpečnosti vztekliny se pro její potlačení ve většině civilizovaných zemí praktikuje program očkování skrze imunizační návnadu.

OKÁČ LUČNÍ

Okáč luční (Maniola jurtina) je motýl z podčeledi okáčů, čeledi babočkovití (Nymphalidae), na území celé České republiky hojný a všeobecně rozšířený. Housenky se líhnou na podzim. Žijí v trsech trávy. Přečkají zimu, v místech s mírnou zimou jsou aktivní i v zimě. Mladší housenky jsou aktivní ve dne, starší v noci. Na jaře se zakuklují. Dospělci se objevují od července do září. Dospělí jedinci žijí jen 5 až 12 dní. Samci běžně umírají hned po spáření. Samice po spáření žijí dál a pomalu po několika kusech po dlouhou dobu kladou vajíčka. Občas se stěhují a letí na delší vzdálenost. V místě výskytu se vyskytují ve velkém počtu, až 2000 jedinců.

PERLEŤOVEC KOPŘIVOVÝ

Perleťovec kopřivový se vyskytuje od Španělska přes velkou část Evropy (chybí na pobřeží Středozemního moře a na Britských ostrovech), Turecko, chladné oblasti temperátní Asie až po Jakutsko, Kurily a Japonsko. V ČR je poměrně rozšířený, především ve vlhčích a výše položených oblastech (jižní a západní Čechy, Sudety, Bílé Karpaty). V posledních desetiletích se šíří: v první polovině 20. století byl pokládán spíše za vzácnost a motýla vyšších poloh, nyní se objevuje i v níže položených oblastech. V současnosti není ohrožený.

ROPUCHA OBECNÁ

V Česku patří tato ropucha k nejhojnějším obojživelníkům. Vyskytuje se v nížinách i na horách po celém území státu, pokud se zde nachází vhodné stanoviště. Ojediněle se vyskytuje i na Sněžce v Krkonoších. Obývá převážně lesnatou krajinu s převahou listnáčů. V jehličnatých lesích se vyskytuje mnohem méně. Jejím stanovištěm mohou být ale také zahrady, lidská sídla, louky, bezlesnatá krajina. Vyskytuje se od března do října. Kvůli své užitečnosti u nás patří mezi zákonem chráněné druhy živočichů.

ROSNIČKA ZELENÁ

Rosnička zelená (též rosnička stromová; Hyla arborea) je malá žába a jediný zástupce čeledi rosničkovitých (Hylidae) v Česku. Žije především v nížinách, maximálně do 750 m n. m. K životu vyhledává vlhké listnaté lesy, kde vystupuje i do vyšších pater stromů. Rosnička zelená se živí širokou škálou obvykle živočišné potravy. Pulci požírají vodní bezobratlé jako např. plankton, možný je i kanibalismus. Dospělci se živí převážně většími bezobratlými než pulci, obvykle pak hmyzem a pavouky, které nacházejí na listech stromů a které často loví pomocí rychlého skoku, na který kořist nestačí většinou nijak zareagovat. Rosnička zelená je v České republice vyhodnocena jako silně ohrožený druh a je zákonem přísně chráněná. 

ŠIDÉLKO PÁSKOVANÉ

Šidélko páskované bývá 23 až 30 milimetrů dlouhé, je u nás velmi hojné především u stojatých i mírně tekoucích vod. Objevuje se v nejteplejších měsících roku, konkrétně jejich výskyt začíná od měsíce května a trvá do konce září. Obvykle poletuje mezi rákosinami nebo vysokou trávou na březích. Rozpětí křídel má toto šidélko kolem 45 milimetrů.

ŠIDÉLKO VĚTŠÍ

Jedno z mála druhů šidélek, které je více černé než modré. Šidélko větší žije téměř v celé Evropě a ve značné části Asie. U nás je to téměř všudypřítomný druh, patří mezi našich pět nejhojnějších vážek. Vyskytuje se téměř u všech vod, stojatých i pomalu tekoucích. Šidélka poletují mezi vegetací, často na ni usedají a páří se. Kladení vajec provádí samice bez přítomnosti samce do plovoucího rostlinného materiálu.

ŠÍDLO MODRÉ

Šídlo modré (Aeshna cyanea) je jeden z největších druhů vážek v Česku. Je dlouhé až 8 cm. Rozpětí křídel dosahuje až 11 cm. Vyskytuje se v Evropě, larvy se vyskytují ve vodě, přednost dávají těm stojatým. Dospělci se mohou objevovat i velmi daleko od vodních ploch. Dospělci se vyskytují mezi červnem až listopadem. Po celý život jsou masožravé, larvy loví i rybí potěr a pulce, dospělci zase loví za letu ostatní hmyz.

SKOKAN HNĚDÝ

Skokan hnědý (Rana temporaria) je druh evropské žáby z čeledi skokanovití. V ČR žije na celém území. Areál skokana hnědého zasahuje také do celé severní Asie až po Japonsko. V Evropě žije ze všech žab nejseverněji. Skokani hnědí se vyskytují do nadmořské výšky asi 2 500 m. Na prostředí nemají zvláštní nároky, pouze nesmí být příliš suché. Nejvhodnější jsou vlhké nížiny. Kromě období rozmnožování žije skokan hnědý na souši. Zdržuje se ve vlhkých úkrytech a za potravou vychází v noci nebo i ve dne za deštivého nebo vlhkého počasí. Potravou je mu různý hmyz, pavouci, žížaly, slimáci či drobní korýši.

SKOKAN SKŘEHOTAVÝ

Skokan skřehotavý je štíhlý obojživelník s poměrně malou hlavou a zakulaceným čenichem. Zadní končetiny má výrazně delší než přední, což mu umožňuje skákat na poměrně velké vzdálenosti. Žije ponejvíce v blízkosti pomalu tekoucích i stojatých vodách převážně v nižších polohách, nicméně maximální nadmořský výška výskytu je 2500 metrů. Preferuje vody o teplotě přibližně
15 °C. Je to stanovištní oportunista - může být nalezen ve smíšených či opadavých lesích, stepích i lesostepích, dokonce i v pouštních a polopouštních oblastech - zde však jen poblíž vodních zdrojů. V České republice se jedná o kriticky ohrožený druh.

SLEPÝŠ KŘEHKÝ

Slepýš křehký (Anguis fragilis) je představitel beznohých ještěrek. V Česku se běžně vyskytují v lesích na pasekách, v křovinatých stráních i na loukách od nížin až do horských poloh. Slepýši žijí skrytě, přes den se ukrývají pod kameny, v pařezech, pod listím a teprve za soumraku vylézají ven. Objevují se zejména po dešti, kdy na zemi pátrají po dešťovkách a slimácích. Slepýš je zcela neškodná ještěrka, která však bývá neznalými zaměňována s hadem a preventivně likvidována. Je to nejen nesmyslné, ale také nezákonné, neboť je v Česku chráněn jako silně ohrožený druh. Je chráněn ve všech svých vývojových stádiích. Chráněna jsou jím užívaná přirozená i umělá sídla a jeho biotop.

SOUMRAČNÍK ČÁREČKOVANÝ

Jde o druh menšího denního motýla z čeledi soumračníkovitých (Hesperidae). Jeho přední křídlo dorůstá délky 13 - 15 mm. V České republice je všeobecně rozšířený, je to nejběžnější člen čeledi soumračníkovitých. Jeho typickým biotopem jsou louky všech druhů, polní cesty i lesní paseky. Samci jsou výrazně teritoriálního charakteru - vyčkávají na stéblech či jiných vyvýšených bodech a vyhánějí ze svého území jiné samce.

SRNEC OBECNÝ

Z evropských druhů jelenovitých je Srnec obecný nejmenší. Samice srnce se nazývá srna (řidčeji srnka), mládě pak srnče (řidčeji srně). V České republice se jedná vedle prasete divokého o nejrozšířenější spárkatou zvěř. Srnec obecný žije v lesích, za soumraku, kdy je nejaktivnější, velmi často navštěvuje zemědělskou krajinu a často proniká až na okraje měst. Obývá prakticky celou Evropu, ve velkém počtu chybí pouze na severu Skandinávie, zasahuje také až k pobřeží Kaspického moře a na území Malé Asie.

STRNAD OBECNÝ

Strnad obecný je velký asi jako vrabec, ale působí štíhlejším dojmem; má dlouhý ocas (delší než vrabec) a poměrně malý kuželovitý zobák s typickým zalomením čelistí. Je ostražitý, ale ne vysloveně plachý. jeho rychlý obratný vlnovitý let působí trhaně. V České republice je běžným, ačkoli lehce ubývajícím druhem otevřené krajiny. Jeho v ČR typickým životním prostředím přechodová zóna mezi lesní a otevřenou krajinou, zvláště lesní okraje a paseky, křovinaté meze mezi poli a loukami, remízy a další typy rozptýlené zeleně, včetně ruderálního prostředí (výsypky, zavážky, haldy, areály průmyslových podniků apod.) a okrajů měst. Vyhledává pásy křovin lemující silnice a železniční tratě, hojný je v břehových porostech podél vodotečí, běžný ve světlých lesích, v mlazinách (lesní porost vysoký 1,3-5 m s tloušťkou kmene do 5 cm).

TESAŘÍK ČTVEROPÁSÝ

Tesařík čtveropásý (Rutpela maculata) patří ke středně velkým druhům našich tesaříků. Tesařík čtveropásý, který svým zbarvením napodobuje výstražné zbarvení vosy, dorůstá délky 14 až 20 mm. Nejraději má listnaté lesy (až po horní hranici lesa), kde vyhledává kvetoucí rostliny (řebříček, chrastavec, bez černý aj.) na lesních pasekách, podél lesních cest apod. V naší přírodě se sním můžeme setkat od června do srpna.

ŤUHÝK OBECNÝ

Ťuhýk obecný je větší než vrabec (délka těla 16-18 cm), s dlouhým ocasem a dosti silným hákovitým zobákem. V ČR hnízdí na většině území od nížin po hory, nejvýše v Krkonoších v 1420 m n. m. Ťuhýk obecný bývá tradičně označován za škůdce drobného ptactva, z potravinových studií však vyplývá, že většina ptáky vůbec neloví a pokud ano, tak ojediněle, o čemž svědčí i četná úspěšná vyhnízdění drobných pěvců v těsné blízkosti hnízd ťuhýka. Z hmyzu požírá hlavně druhy člověku škodící nebo hospodářsky bezvýznamné, užitečný hmyz tvoří pouze malou část potravy. Na naše území přilétá od konce dubna do počátku května, odlétá koncem července a v průběhu srpna, jednotlivě i v září. V ČR je ťuhýk obecný zvláště chráněným druhem v kategorii ohrožený.

VÁŽKA ČTYŘSKVRNNÁ

Vážka čtyřskvrnná (Libellula quadrimaculata) je druh vážky z podřádu šídel. Vyskytuje se ve střední i severní části Asie, v Severní Americe a skoro v celé Evropě. Dospělci létají od května do července. Loví hmyz za klikatého letu ve výšce 40-50 cm. Často usedají na vegetaci, ze které pozorují okolí. Páření probíhá velmi rychle za letu. Brzo po páření začne samička klást vajíčka, za letu ponořeným koncem zadečku, do vody. V celém Česku je to běžný druh.

VÁŽKA PLOSKÁ

Vážka ploská (Libellula depressa) je druh vážky s nápadně širokým zadečkem, který je u samečka blankytně modrý a u samičky hnědavý. Má v oblibě málo zarostlé vody, proto často jako první osídluje nově zakládané malé vodní plochy. Rozšířena je po celé Evropě s výjimkou severu Skandinávie a Británie, dále v západní Asii a na Středním východě. Vážka ploská číhá na kořist v sedě. Jedná se vždy o týž kámen, rákosové stéblo nebo větev blízko vody. Svou "pozorovatelnu" nemění. Pokud spatří kořist (především měkký létající hmyz - komáry, různé mouchy, drobné motýly atd.), vzlétne, uchopí ji v letu nohama a pokud je oběť malá, okamžitě ji pozře. S většími úlovky usedají na svém pravidelném vyvýšeném stanovišti. V Česku je všude běžná.

VÁŽKA RUDÁ

Vážka rudá je dlouhá asi 4 cm a rozpětí křídel má 6 cm. Zatímco samec má červený zadeček, samice jej má žlutý až světle hnědý. Je rozšířená na velkém území, v severní Africe, celé Evropě a Turecku a je dosti hojná. Dává přednost stojatým vodám, ale může se vyskytovat i u tekoucích vod. Dospělci se začínají objevovat v červnu a létají až po říjen. Délka života je přibližně půl roku.

ZAJÍC POLNÍ

Zajíc polní (Lepus europaeus) je hojný druh zajíce žijící na velkém území Evropy a západní Asie. Jeho přirozeným biotopem jsou otevřené krajiny, především pole, louky, okraje lesů aj., kde je díky svému hnědému zbarvení velmi dobře zamaskován. Zajíci preferují suché podnebí. Škodí jim také moderní způsob zemědělského hospodaření spojený s užíváním pesticidů, rozoráváním mezí a pěstování nových plodin, zvláště řepky a kukuřice, které nejsou pro zajíce poživatelné. V současné době populace zajíce polního na většině území ČR výrazně klesá.

ŽLUNA ZELENÁ

Žluna zelená celoročně obývá světlé (řídké) listnaté i smíšené lesy, zahrady a ovocné sady i větší parky ve městech s dostatečným porostem starých a mohutných stromů, příp. aleje starých stromů. Občas šplhá i na budovách. Souvislým lesům se vyhýbá. Žluna se zdržuje jednotlivě. Podobně jako datlové a strakapoudi šplhá po stromech, ale na rozdíl od nich často poskakuje po zemi, kam slétává za potravou. Hnízdí v dutinách stromů, přičemž hnízdní dutinu s nevelkým okrouhlým vletovým otvorem vytesává v nahnilých, suchých nebo ztrouchnivělých kmenech stromů. Let je dlouze vlnitý, se zvučnými rázy křídel; střídá se mávání křídel s fází, kdy jsou křídla přitisknuta k tělu. Na rozdíl od většiny datlovitých bubnuje zřídka. Vyskytuje se na celém území České republiky. Je prokázán pravidelný každoroční výskyt druhu.

STRAKAPOUD VELKÝ

Strakapoud velký dosahuje přibližně stejné velikosti jako špaček, dorůstá 22-23 cm, v rozpětí křídel měří 34-39 cm a jeho hmotnost se pohybuje mezi 70-90 g. Stavbou těla je skvěle přizpůsoben životu na stromech. V Evropě, která pokrývá 25-49 % jeho globálního rozsahu se jedná o vůbec nejhojnějšího strakapouda, počet hnízdících ptáků je zde odhadován na 12-18 mil. párů. Přirozeným biotopem strakapouda velkého jsou lesy jehličnaté, listnaté i smíšené, zdá se však, že preferuje zvláště rozsáhlejší listnaté komplexy se vzrostlými stromy. Je také velmi přizpůsobivý a v hojném počtu se proto vyskytuje i v blízkosti lidských sídel, nejčastěji pak v městských parcích a ve větších, stromy zarostlých zahradách. V současné době není nijak viditelně ohrožen, největší hrozbu pro něj v budoucnu představuje zejména ztráta přirozeného biotopu způsobená hromadným odlesňováním. Je stálý, výjimkou je pouze část ptáků z chladných severských oblastí, která se na zimu za potravou stahuje na jih.

UŽOVKA OBOJKOVÁ 

Nejrozšířenější evropský nejedovatý had z čeledi užovkovitých (Colubridae), podčeledi Natricinae a rodu Natrix. V České republice je nejhojnějším druhem hada. Vyskytuje se většinou v blízkosti vody, ale ani tohle není pravidlo. Často se objeví na vinicích nebo v blízkosti lidských obydlí. Živí se obojživelníky a rybami, ještěrkami a hmyzem. Užovka obojková je ve srovnání s ostatními hady neobyčejně rychlá, dokáže vyvinout rychlost až 6,7 kilometrů za hodinu. Protože nemá jedový aparát, na obranu produkuje pouze zapáchající tekutinu z kloaky, nebo předstírá smrt (tento obranný mechanismus se nazývá thanatoza). Někdy předstírá také útok, ale neotvírá při něm čelisti. Pokud ani tento způsob obrany nezabere, tak kouše. Největším nepřítelem užovek je člověk, dalšími pak jezevci, ježci, divoká prasata, lasicovité šelmy, lišky, kočky a ptáci (draví nebo brodiví). Výjimečně jsou usmrceny i jinými plazy např. užovkou hladkou. V České republice je zvláště chráněna jako ohrožený druh. Je chráněna ve všech svých vývojových stádiích. Chráněna jsou jí užívaná přirozená i umělá sídla a její biotop. Pro člověka však nepředstavuje žádné nebezpečí.

MARTINÁČ HABROVÝ

Martináč habrový (Saturnia pavonia), dříve nazývaný také martináček habrový či paví oko habrové je noční motýl, nejrozšířenější zástupce čeledi martináčovitých. Vyskytuje se mimo jiné i na území České republiky, jeho početní stavy však klesají. Jako eurosibiřský prvek se vyskytuje v Evropě a částečně v Asii. V Evropě je hojný. Původním biotopem tohoto motýla je lesostep či slunná step, ale vyskytuje se i na rašeliništích. Zalétává také do zahrad. Vertikální areál rozšíření sahá od nížin až po relativně vysoké hory. V průběhu roku tvoří jednu generaci, jejíž motýli létají od dubna do počátku června na teplých, slunných stanovištích, například na borůvčím porostlých stráních řídkých borů. Samci létají už během odpoledne, kdy prudkým, rychlým letem pátrají po samicích. Ty přes den odpočívají v podrostu a aktivují až večer a v noci. Po oplodnění kladou vajíčka ve větších skupinách na tenké větvičky vhodných rostlin. Stejně jako další martináčovití, ani tento druh nemá vyvinuté funkční ústní ústrojí, dospělci tedy nepřijímají potravu.  

ZAVÍJEČ ZIMOSTRÁZOVÝ

Zavíječ zimostrázový (Cydalima perspectalis) je druh motýla z čeledi travaříkovitých (Crambidae). V České republice se stal známějším kvůli své populační explozi počínaje přibližně rokem 2016 v rámci postupného šíření tohoto nepůvodního druhu napříč teplejšími oblastmi Evropy. Housenky tohoto motýlka východoasijského původu konzumují listy i čerstvé letorosty zimostrázu až na silnější větve. Předpokládá se, že se náhodně šíří s výpěstky. V ČR napadá keře zimostrázu a brsleny. Housenka oplétá rostlinu zámotkem podobně jako předivky, zpravidla však nevytváří celistvý pokryv. Nakousané listy odumírají a schnou, rostlina často působí zcela odumřelým dojmem, po čase ale obrůstá. Primární poškození je estetické, v případě výrazného přemnožení může docházet k holožíru. Světle zelené, řídce ochlupené housenky mají na hřbetě černé pruhy, hlava je černá a lesklá. Vzrostlé housenky dosahují délky až 4 cm. V Evropě mívá druh dvě generace za rok, v původní vlasti je to mnoho generací ročně. Druh je původní ve východní Asii (Japonsko, Čína, Tchaj-wan, Korea, Dálný východ Ruska a Indie). Jedná se o druh hmyzu, jenž je v Evropě označen jako invazní. První záznamy o výskytu v Evropě pochází z Německa z roku 2006, následně ze Švýcarska a Nizozemska v roce 2007; z Francie, Velké Británie a Rakouska v roce 2009. V roce 2011 byl druh poprvé zaznamenán v Maďarsku, Rumunsku a Turecku. Druh je také znám ze Slovenska a Belgie. 

VEVERKA OBECNÁ

Veverka obecná (Sciurus vulgaris) je středně velký hlodavec z čeledi veverkovitých (Sciuridae) obývající široké území v rozmezí od západní Evropy až po východní Asii. V České republice ji nalezneme v lesích všech typů, parcích, alejích, větších zahradách nebo hřbitovech se stromovým porostem.
Má zrzavou, černou a někdy hnědou srst. Veverka obecná žije až na období rozmnožování samotářským způsobem života a jiným veverkám se většinou vyhýbá. V dutinách stromů, někdy i na tlustších větvích, obývá v průměru 25-30 cm velké hnízdo, ve tvaru kukaně, tvořené mechem, listy, trávou a kůrou. Je schopna vypnout tělo do tvaru křídla, čehož využívá při delších skocích. Není teritoriální a domácí území jednotlivých jedinců se značně překrývají. Veverka je aktivní přes den, ale ve vrcholné části dne je většinou ukryta ve svém hnízdě, přičemž se vyhýbá teplu a větší viditelnosti vůči predátorům, mezi které patří především kuna lesní, kočka divoká, liška obecná, lasice kolčava, která loví především mláďata, ale také větší dravci, např. káňata lesní nebo sovy. V zimě nehibernuje, ale tráví ve svém hnízdě větší dobu než v létě. Dokáže se pohybovat rychlostí až 19 km/h. Veverka obecná je ve většině států Evropy chráněným druhem. To platí i v České republice, kde je podle vyhlášky
č. 395/1992 Sb. prohlášena za ohrožený druh. V druhé polovině 20. století u nás došlo k příkrému poklesu početnosti druhu a z původních 60 000 až 110 000 kusů ulovených ročně ve 20. letech 20. století se o 50 let později snížil počet ulovených veverek na několik set jedinců. V posledních třiceti letech je v České republice lov veverek zakázán. Z celosvětového pohledu nejde o druh ohrožený a v Červeném seznamu IUCN je zařazen v kategorii málo dotčených druhů (LC).

VOLAVKA POPELAVÁ

Volavka popelavá (Ardea cinerea) je velký vodní pták z čeledi volavkovitých. Je hojně rozšířená, vyskytuje se na všech kontinentech východní polokoule s výjimkou Austrálie a živí se zejména rybami. V Evropě se jedná o největšího zástupce volavek. Volavka popelavá se po většinu roku zdržuje samostatně, výjimkou jsou pouze velké vodní plochy s velkým množstvím potravy, kde se může vyskytovat i větší množství jedinců, vždy však rovnoměrně rozprostřených. Nejaktivnější je brzy ráno a za soumraku. Převažující složkou v potravě volavky popelavé jsou ryby různé velikosti i mrtvé (preferuje), požírá však také obojživelníky, měkkýše, hmyz a jiné bezobratlé, malé ptáky a savce, občas plení i hnízda vodních ptáků, často loví hraboše na polích a tím je užitečná. Škody na tekoucích vodách jsou zanedbatelné, přesto rybáři vyvíjí silný nátlak na povolování jejich odstřelu. Kořist většinou polyká vcelku, pokud je však příliš velká, vyvrhuje ji a snaží se ji spolykat znovu. Podobně jako ostatní druhy volavek má svou speciální taktiku lovu. Bez pohybu stojí ve vodě nebo na souši a upřeně hledí na vodní hladinu nebo na zem a v případě, že se kořist přiblíží na vhodnou vzdálenost, se jí zmocňuje rychlým škubnutím krkem a většinou ji doslova harpunuje. V České republice je nejhojnější volavkou. Vyskytuje se prakticky na celém jejím území až po nadmořskou výšku 730 m a hnízdí zde v počtu 1000-1400 párů a zimuje v počtu 3-6000 jedinců. Jelikož byla v minulosti často lovena, na území mnoha států Evropy je v současné době chráněným druhem.

VROUBENKA AMERICKÁ 

Vroubenka americká (Leptoglossus occidentalis) je ploštice z čeledi vroubenkovitých, která se živí vysáváním semen jehličnatých stromů. Vyskytuje se hojně v Severní Americe, ale v roce 1999 se objevila v severní Itálii a od roku 2007 se šíří i v Česku. Vroubenka se živí vysáváním semen jehličnatých stromů (hlavně douglaska), ve své původní domovině (západní Kanada) je považována za škůdce borovic. V Evropě zatím není známo, že by jehličnatým stromům nějak škodila. Tato ploštice je zvyklá ze studené Kanady odolávat velkému mrazu, schovává se v puklinách nebo škvírách, a když vyjde slunce, přiletí na svislou plochu, nejčastěji vysokého domu, a ohřívá se. Před zimou se často schovává i do lidských příbytků, kde při obraně vylučuje jako většina ploštic páchnoucí sekret.

MODRÁSEK KRUŠINOVÝ 

Modrásek krušinový (Celastrina argiolus) je druh denního motýla z čeledi modráskovitých (Lycaenidae). Jedná se o rozšířený druh modráska, který se vyskytuje od nížin do hor na celém území České republiky. Rozpětí křídel motýla je 26 až 34 mm. Samec je modrý s úzkým tmavým lemem na předních křídlech. Samice má tento lem mnohem širší a je sytěji modrá. Hlavní živná rostlina tohoto modráska je krušina olšová (Frangula alnus). Co se týče potravy nejsou housenky vybíravé a živí se celou řadou rostlin. V literatuře je uváděno zhruba 20 druhů z 9 různých čeledí. Další živné rostliny jsou například svída krvavá (Cornus sanguinea), chmel otáčivý (Humulus lupulus), kyprej vrbice (Lythrum salicaria), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), ostružiníky (Rubus), trnovník akát (Robinia pseudoacacia), tolice vojtěška (Medicago sativa), břečťan (Hedera helix), vřes obecný (Calluna vulgaris) a další. Mladé housenky se živí květy, nezralými plody a semeny. Motýl je dvougenerační (bivoltinní) s možností částečné třetí generace. Vyskytuje se od konce března do začátku června a od konce června do září. Výskyt částečné třetí generace je od konce srpna do září. Motýl přezimuje ve stadiu kukly na spodní straně listů a v opadance.

KOBYLKA KŘOVIŠTNÍ

Kobylka křovištní (Pholidoptera griseoaptera) patří k poměrně hojným druhům kobylek. S kobylkou křovištní se můžeme setkat nejen u nás, ale prakticky po celé Evropě. Od Pyrenejského poloostrova až po Ural, přičemž areál jejího výskytu zasahuje až do západního Turecka. Kobylky žijí jak v nížinách, tak v horských oblastech. Kobylka křovištní dosahuje délky 15 až 20 mm. Křídla tohoto zástupce čeledi kobylkovití (Tettigoniidae) jsou velice redukovaná, což nakonec ukazuje i připojená fotografie. Tato kobylka tak není schopná letu. Dospělci jsou zbarveni dohněda, byť odstín může být značně variabilní. V ČR představuje kobylka poměrně hojný druh. Nejčastěji se s ní můžeme setkat v křovinách na okrajích lesů, lesních cest či pasek, výjimkou ale nejsou ani parky a zahrady. Za teplého a slunného počasí samci stridulují pomocí krátkých křídel, přičemž vyluzují krátké, ale výrazné a hlasité tóny. V naší přírodě se s kobylkou křovištní můžeme setkat od června do října. Za vhodných podmínek výjimečně až do listopadu.

TESAŘÍK OBECNÝ 

Tesařík obecný (Stictoleptura rubra) je poměrně hojný brouk z čeledi tesaříkovitých. Byl původně řazen do poměrně rozsáhlého rodu Leptura, poté byl přeřazován různými autory do různých rodů (viz tabulka vpravo). V současnosti uznávané jméno je Stictoleptura rubra. Brouci létají v teplých slunečných dnech a usedají na květy (často miříkovitých rostlin), kde se živí pylem nebo květními částmi. Často jsou také k spatření na starých pařezech nebo jiném mrtvém dřevě, do kterého samičky kladou vajíčka. Nejčastěji si vybírají smrkové a borové dřevo, měné často jedlové či modřínové, v severní Evropě dubové. Larvy vykusují ve dřevě křivolaké chodby, které ucpávají drtí. Jejich vývoj trvá dva roky, na jeho konci se vrací k povrchu dřeva, kde se kuklí. Noví dospělci později vylézají okrouhlými otvory. Tesařík obecný je schopen stridulace (vydává vrzavé zvuky). V České republice je běžný od nížin až do hor, ve středních a vyšších polohách je však hojnější než v nížinách. Nejpočetněji se vyskytuje v červenci. Žijí v lesích, na přilehlých loukách či na lesních pasekách.

Klikněte a můžete začít psát. Magnam aliquam quaerat voluptatem ut enim ad minima veniam quis nostrum exercitationem ullam corporis.